Vzpomínky

Dlouze dřímáš v mé malé hlavě,
snad na rok, na věky,
a jak se tě zbavím,
když pojednou jsem sám?

Tichými krůčky se kolem mého těla točíš,
neb velikost tvého původu je bezedný,
jako studna nevyschlá na konci světa.

V samotě jen ty, co zmítáš sebou,
jediná zůstáváš po mém boku,
trávíš se mnou všechny chvíle,
dobré i zlé,
co chytla jsi mne nejednou.

Jsi jen slovo, ne-li výkřik,
z paměti nelze vymazat,
co tvrdě je v duši zapsáno,
i kdybych chtěl nezměníš,
novými poznatky mě pohltíš.

Zůstanu tu s tebou,
nesmělá vzpomínko,
nadobro spoutáni,
jedině smrt může vše překazit.

Teď tě silně potřebuji,
v dnešní dlouhé chvíli,
snad mi nikam neutečeš,
zůstaneš tu se mnou chvíli?

Dlouze proplouváš světem,
do dálek k domům zavítáš,
plno lidí obdaruješ,
z plna hrdla křičíváš,
štěstí i bolest,
a někde jsi stálá,
jinde nestálá.

S každou novou vzpomínkou,
zalykám se štěstím,
někdy zabolí leč nechci se ptát,
sdílím s tebou i v neštěstí.
Přijímám jemně tvou náruč,
jsi můj boj a klováš jak vrána v mém mozku.

Martinec Vlastimil
8. Září 2005