O rumu, hrdinech a výkladních skříních

Zase zavřeli kavárny v celé ulici.
Opírám se o svoji odvahu
vyrazit někam dál.
Je jen malá naděje,
že tento večer skončí
lépe než začal,
ale možná se dočkám,
možná se ještě dočkám.

Výkladní skříně jsou
jak staré fotografie -
odrážejí v sobě matné obrazy
a povrchně vyprávěné příběhy
těch, kteří se nebojí nahlédnout.
Výkladní skříně jsou upatlané
od tisíců nedočkavých rukou,
které se tak moc chtěly
dotknout svých snů.

Podepřen svojí odvahou
(a dvěma panáky rumu)
klopýtám po dlažbě
a doufám, že se dočkám
alespoň jedněch dveří
otevřených dokořán.
Kdyby byl Měsíc o trochu níž,
mohli bychom spolu pít z kašny
na jeho zdraví
a na mé uzdravení.
O poslední minci pro štěstí
bychom si pak zahráli mariáš.

Opřený o sochu národního hrdiny
(odvaha šla už spát)
snažím se zapomenout tvoje jméno
a tvoji tvář,
tak jako národ zapomíná
na své hrdiny
(a možná proto jim staví sochy
na náměstí).
Ale sochu ti raděj stavět nebudu,
byla by to zbytečná práce,
když tvojí největší sochu
vláčím stále v sobě - mé srdce.

Moc bych si přál,
aby alespoň jedna chvíle z téhle noci
nebyla zbytečná,
abych alespoň jednu chvíli
myslel na něco jiného,
než na to,
že i malá lež by mi byla milejší
než ta neproniknutelná hradba mlčení.
Zase zhasnuli výkladní skříně v celé ulici.