Sedm

Ohnivé slunce pálí,
záda jsou spálená,
dávno,co jsme se znali,
mysl je zmámená,
a ráno ústa suchá,
chtějí se ponořit,
na těle místa hluchá,
to mohu doložit.
Láska a úsměv krysí,
slzy ty myjou tvář,
není tu nikdo cizí,
každý má svatozář,
a číslo sedm na zdi,
to štěstí nenese,
láhev se stává pastí,
neštěstí žene se.
Ráno mně brzy vzbudí,
špatné sny ze spánku,
proč jen mi pití vnutil,
prodavač ve stánku?
Řekni mi prosím,
co ty o tom víš,
já konečně ožil,
zatímco spíš.

Jen srdce tluče dál,
smutek za oponou,
ústa se chtějí smát,
těm,kdož jsou za vodou
vyhaslá cigareta,
ta svou chuť neztratí,
a někdy spát se nedá,
proč se noc nekrátí?
Řekni mi prosím,
co ty o tom víš,
já rána se dožil
a ty klidně spíš,
proklaté číslo sedm,
všude mně provází,
sedmkrát v týdnu jedl,
štěstí mně obchází.
Sedm piv před obědem,
jenom tak na žízeň,
bolest ta hned odejde,
proč ztrácím tvou přízeň?
Řekni mi prosím,
co ty o tom víš,
já všechno to prožil
a ty klidně spíš.

Sedm hádek za sebou,
to rozum neléčí,
proč jenom já za tebou,
tak jako mravenci,
šestkrát s mně opustila,
teď to nedovolím
a šestkrát odpustila,
už úsměv neloudím.
Po sedmé katastrofa,
já už se připravil
a zase stejná sloka,
kufry jsem zabalil
a ráno v sedm hodin,
já navždy odešel,
městem jsem smutně bloudil
a známé obešel,
a abych nezabloudil,
do baru jsem vešel.
Na lačno sedm pívek
jsem zazdil fernety,
a nemyslil na zítřek,
já vzpoměl na kufry,
záměrně jsem je nechal
u tebe v předsíni,
nechci se na tě vztekat,
chtěl jsem se usmířit,
po sedmým fernetu,
konečně zaplatím,
žvýkačkou na retu,
snad stopy zahladím.
Ach prosím tě promiň,
zas tady mně máš,
já v žalu se opil,
vždyť přece mně znáš.

A zase stejná scéna,
hrajeme divadlo,
tvář tvoji hyzdí pěna,
jsi jako žihadlo,
vztek zatemnil mi mozek,
já neměl se vracet,
praštil jsem s tebou o zem,
byla jsi na placek.
Pak jsem se chopil nože,
zasadil sedm ran,
ach,co to dělám!..cože,
křičím jak hejno vran,
prosím tě prosím,
vzbuď se mi vzbuď,
jak rány vosí
mne píchá teď stud.

Vše jako v mrákotách,
já nemohu se vyznat,
až v sedm večer,
jdu konečně se přiznat,
ještě jsem na kuráž,
dal si sedm rumů,
a vazební guláš,
ten přišel mi k duhu.
Jak budu-li hoden,
mně za půlku pustí,
to as za sedm let,
pak snad mi odpustí
ti,jež jsem miloval,
zas ne jak chlast,
všeho jsem litoval
a lituju zas.

To nedá se vydržeti,
buď sbohem má duše,
nic nejde zadržeti,
snad bude mi slušet,
oprátka na krku,
ta tochu škrtí,
už ani nemrknu
v cele,co smrdí.
Asi tak sedm vteřin,
ještě já vnímám,
náhle se v očích šeří,
vše okol to zpívá,
konečně už tě vidím,
jak vídal dosud,
prosím tě prosím,
prosím tě odpusť!
Zřejmě si nezasloužím
dál být při tvém boku,
neboť mně dým pohltil,
strach bodá do boku,
už neříkej nic prosím,
pán pekel by se smál,
v ohni se teď topím,
ty klidně žiješ dál.