...a přišlo prázdno

Na míle vzdálený citům,
na hony vzdálený něze,
ztracený v oparu netečnosti ....
.... zapomenutý, zneuctěný vztah.

Kdysi snad nazývali ho láskou,
snad hřáli ho i ve svém srdci,
snad nechtěli být jeden bez druhého,
snad nechtěli být každý sám.

A uvěřili všem svým touhám,
pod štítem právě této lásky ochotni se bít.
A pochopili všechna svoje tajná přání
a učili se v tom svém křehkém krásnu
s obrovskou, nespoutanou vůlí žít.

A přišel soumrak
a s ním konec všeho.
A jejich lásce odzvonili zvony.
Slzy vše smyly, zbylo už jen šero-
- a tak to mělo snad vše zůstat být.

Zradou však bylo,že v tom tichém prázdnu,
jeden z nich nechtěl obětí se stát,
ze smrti opět- oživil tu lásku,
snad i ten druhý,
snad chtěl ji míti rád.

Spletli tím všechno a hlavně sami sebe!
Na tváři úsměv, ale v srdci žal.
A ono krásno, v němž sílu tenkrát pochopili,
teď ve špíně a pokořeno na kolenou,
bude se těm dvěma jednou jenom vysmívat.