Melancholie

S bezmocí člověka, sklíčeného, v koutě co sedává,
co touží po pravdě, věřil doteď, že mu se dostává,
co rád si hraje se slovy, co užívá si naoko samoty,
poznal druhou stránku věci, lidi bez většího citu, lidi bez ochoty.
Přemítal o světě, přemýšlel o sobě, ptal se kdy špatně k druhému se zachoval,
slýchával, že každý strůjce svého štěstí, každému to, co sám si
udělal,
jako v knize být listem, trpícím čekáním, marně toužícím po otočení stránky,
proč největší tma je pod světlem, proč třeba klíčů k věcem, ke kterým by neměly být zámky?
Sám nevěříš tomu, že spadneš-li, někdo přijde a zvedne tě,
těžké žít s vědomím, že není nikdo, kdo se zastaví, s láskou obejme tě,
stalo se smutným pravidlem, do už ležícího znovu si kopnout,
zrak od něj odvrátit, do otevřené rány ještě jednou jej bodnout.
Krása je pomíjivá, schopnost dívat se s láskou dnes, zítra s pocitem nenávisti,
nutkání starat se o pouze sebe, odvracet se od problému, oslavovat alibismy,
vítr co vane neviděn okolo, dennodenně co bere všem okolo iluze,
skončit je se sebou snadné, vyjdi ven v dešti, podívej pod sebe…a šlápni do kaluže.