Teď už wim

Sním a nemám zdání o čem,
strachy probouzím se do tmy,
ve spánku,
v bezpečí jak ve dne,
proč špatně spí se a hlavně po čem?

Probouzím se ze sna do snu,
zmateně se kolem dívám,
v kterém spatřím po ránu rosu?
V kterém z nich přežívám, umírám?

Dvě linie a každá jiná,
v nich rozdílně si počínám,
ať pravdivá nebo ta lživá,
tak stejně rozdíl nevnímám.

V bodě, kdy se rozchází
a určují dva různé děje,
v jednom zas vše zlé prožívám,
v druhém vím, proč se tak děje.

Vše klasickou cestou plyne,
z minima přehnané maximum,
o to horší těžký pád,
záhy přicházím o rozum.

Trpělivě, odhodlaně,
na chvíli správnou čekám rád,
s rozmyšlením, po rozpravě,
vše má jasný a správný spád.

Spontánní má rozhodnutí,
neřízeně mě vedou vpřed,
unáhlené procitnutí,
v němž mizí vytoužený střed.