Mořská panna.

Půlnoční vlny pod hrází,
přítomnost svou do kamen zvoní.
Doprovod ozvěnou provází,
z hedvábí vlna všem v nose voní.

Na konci noc před úsvitem,
z oparu tvář ční radost smělá.
To mořská panna v průsvitném
nám starou píseň připomněla.

Broukaje déšť si do větru,
noty co lidstvo dávno znalo.
Užít si zimu ve svetru
a léto v teplo blahodárno.

Lidem zpět jaro ukáže,
za svitu luny obraz lepý.
Kde beze vší kuráže,
rozprostře zemí slunce květy.

I kdyby zítřek štěstí měl,
vstoupit jí tváří do jich dveří,
to by podzim nechuravěl,
co délku svým listím si měří.

Společným dechem s pannou sní,
klima stojící v žebrácké holi.
Mění styl věkem,spánek bdí,
mořská sůl její rány bolí.

Do oblak vlny chorál zněl,
do tance splávly rybí boky.
Unésti pannu zrakem chtěl,
oslepen stop jejími kroky.

Doznívá hudba ve světle,
tracený opar z výšky šeptne.
Mořská panna se nesplete,
noc bude nocí a den ve dne.