My

Hádám se.
Sama se sebou
a nebo taky Já a Já
jde o to, jak se na to podíváte.
Ona mě nemá ráda.
Já ji taky ne.
Tedy pokud bych se
neměla hádat v „ich“.
Jde o to, že nejsme jenom dvě.
Jsem tu já a já, a potom ještě ona.
Ale ta se s námi nebaví.
Je snob.
Je stará.
A nebo obojí, jak libo.
A potom je tu On.
Asi by tu být neměl, ale řekni mu to,
„běž pryč, tohle je dámská jízda.“
Prý nikam nejedem.
A já že nejsem dáma.
Kdysi jsme měli jména.
Bylo to v módě
furry
a tak,
ale už je to pryč. Byla to nuda
už mě to omrzelo
a nebo ji, to těžko říct.
Občas je těžké rozdělit nás od sebe.
Jsem jako siamské čtverče.
Jsme srostlé,
a srostlý, promiň Jericho,
duší.
A duchem.
vzpomínky jsou společné,
jen city jsme si rozdělili podle barev.
Růžová je Anny. Ona je celkem romantik.
Hrůza, fakt.
Červená patří Lamii
prostě proto, že si ji ukradla. Pije mi krev
pijavice
a našeptává myšlenky oplzlé přístavní děvky.
Taková prostě je.
Na Jericha nic nezbylo. Nehádá se.
Může být rád, že nechala ho žít.
Tím myslím Královnu.
Občas se jí i bojím. Má moc
ale naštěstí se probouzí jen občas.
Ti zbylí, zbylé, paběrkují.
Jen zmizte, čtyři stačí. Už tak je tady těsno.
A rozhodnout se, to dá dřinu.

A kdo jsem já? Hádejte.

Já jsem všechny. Já jsem nikdo.
Raději jsem si nedala jméno
to abych nedostala škatulku.
A nebo kazajku
pohodlnou a měkkou celu.
Já nejsem schizofrenik.
Vážně ne.
Já jsem jenom člověk.