Svraštělé obočí lidí.

Svraštělé obočí lidí,
ukázal skon dětský smích,
kdo může pryč,nechť se klidí,
zaplakal nám loňský sníh.

Naděje směr káže cestu,
bezpočet bezesných dní,
troufalost klaníce gestu,
zrychlilo zpřežení psí.

Tisíce tras v jednom kole,
ztočené do lůna hvězd,
jsou dlaně v níž chybí hole,
křik,zloba a sevřená pěst.

Ústa si v bolestném tichu,
zbrousila nejeden zub,
hosům nedopřáno čichu,
pamětnou dal starý dub.

Svraštělé obočí lidí,
umírá nam dětský smích,
kdo může pryč,nechť se klidí,
zapláče budoucí sníh.

A v dáli již smějící zvony,
zní pro ty co mění svůj svět,
jen ven z té špinavé zóny!
S sebou vzít nejdražší květ.