Nevzdávám

Kam ten můj život tak vyplašeně spěje,
s majákem odhodlání bouře zase chvěje,
a slzy mi tečou z očí, když přijímám porážku,
tuším, že moc těžké bude překonat tu překážku,
však jednu věc ráda a dokola sama sobě říkávám,
i když mě všechno chce pokořit, své sny nevzdávám.

Do šatů z červánků se oblékám každé ráno,
když ten den než smutek mi víc není dáno,
plášť si ušiji ze síly pustých skal,
a z modrého blankytu moří budu mít šál,
vyrážím každé ráno ven a v parku v mlze postávám,
stromy chci opět ujistit, že lásky se nevzdávám.

Někdy mi přináší obrovský žal ty paprsky denní,
vidím, že ze sladké iluze zbylo jen okouzlení,
padám pod tou tíhou, kterou dál nemohu nést,
a uklidnění hledám v ruchu velkých měst,
na tváři mám křišťálové slzy, když dodávám,
že jsem sice zraněná, ale přesto své cíle nevzdávám.

Ach, ty nitko přátelství, kde je konec tobě,
kde mám najít pochopení, když nerozumím sobě,
kdo bude tak hodný a cestu dál mi poradí,
potřebuji někoho, kdo řekne, že zmatek nevadí,
zmatek, smutek, pláč spolu s vírou protkávám,
a rozechvělém šeptám jim, že boj svůj nevzdávám.