Strom

Jednou existoval strom,
co štěstí vařil,
ale udeřil do něj hrom,
a tak mi mé sny zkazil.

První rána zlámala mu větve, co k přátelství vedly.
Lidi se na ně dívali rádi, když kvetly.
Když však země se třísky dotkly,
navzájem si všichni něco vytkli.
Už nebyli kámoši,
už nebyla sranda,
všichni se tvářili jak hastroši,
byla to zkrátka hanba.

Druhá rána zlomila mu kmen, co ke zdraví nám pomáhal.
Každý tomu stromu dával sbohem, každý mu mával.
Když se země ten kmen dotknul,
jeden po druhém nemocí na postel spadnul.
Už nebylo zdraví,
už nebyla radost,
nikdo už skoro nic ze sebe nevypraví,
všechno už byla jen starost.

Třetí rána vylomila kořeny.
Kořeny, co život nám dávaly.
Každý na své posteli navěky usnul.
Nikdo už ani nehlesnul.

Jeden mladík na strom však nevěřil,
proto on byl živ.
A tak sám sebe úkolem pověřil.
Aby vše bylo tak, jak bylo dřív.
Zasadil tisíce stromů,
potom běžel domů.
Lidé náhle vstávali,
už nebyli nehybní,
už navždy života si vážili.
Přestali být bezcitní.