Neoptimistická

Proč byl zabit?
Proč už není?
Černý hábit
končí snění.

Projde tiše,
bezduše
do své říše
v předtuše.

V předtuše zla,
které nemělo tu být,
ne, duše mdlá
nesmí jej zahubit.

A přece mrtvý leží
na hrob mu nenasněží
zvony nezvoní z věží
uvěřit tomu lze stěží.

Kdo to byl?
Ptá se hlas.
Zvítězil?
Ptá se zas.

Nedýchá,
nech ho být
Prohrál. Cha!
Bude tlít!

Jaké bylo jeho jméno?
Proč mu není dovoleno
ještě chvíli vidět slunce svit?
Ne, takhle nemělo to být!

Co ty víš, bídný tvore
neznal jsi ho, nech ho spát!
Pozdě je zpívat Amore,
pozdě je led ohřívat!

Aspoň jméno!
Řekni!
Chci ho znát!

Musí být navždy zatajeno…
Klekni!
A přestaň se ptát…

Když ti jej řeknu
skončíš jak on.
Pak i já kleknu,
až přijde tvůj skon!

Byla to zlatá muška
než ji někdo ustřihl křídla.
Než těžká puška
oběť v něm zhlídla.

Lidé ho neznali
a když, tak jen krátce.
Rychle ho ztráceli
v kdejaké hádce.

Štěstí chvilkové
je krutý vrah
tak zašeptej sbohem
už přešli jsme práh…