Dvě víly.

V zanedbané části lidské síly,
pohled ukryl tmavočernou šeď.
Zjevily se mi dvě hezké víly,
v čase listí měnící se meď.

V luně září obrys mrtvé chvíle,
trvajíce zhruba sekund pár.
Utonul jsem v oku jedné víle,
slzou na rameni unikaje par.

Proužek dýmu krade štěstí z kamen,
do hůry k oblakům nelepených dír.
Zapálené city dusí plamen
vzňatý rozum u konce svých mír.

Zvonek krátký hlásí konec stopy,
jež se zlomil v očích o kámen.
Osud vratký vkreslil copům snopy,
v zlatém slunci temní zrak pramen.

Oslepený kouzlem z jedné krásné víly,
uschoval jsem v nitru její hlas.
Vášně křivky na okamžik slily
s touhou podrobení na milión špás.

Vracejíce zpátky s duší na půl díly,
na jahody tváře rtěnkou upilou.
Ukáplo pár slzí a to s druhé víly,
v ní jsem ve zděšení poznal svou milou.