Confiteor

nedělní odpoledne, Slunce svítí, v ústech mám dýmku, v srdci Tebe. A přemýšlím, co dnes napíšu. Chce se mi psát, protože Svět je přece tak krásný... a protože myslím na Tebe...čas neplyne, ručičky hodin stojí a srdce zvonu se zastavilo uprostřed úderu. Odzvánělo právě celou. Jednu celou hodinu bez Tebe. Zastavilo v prostřed letu, aby nevyrušilo holubici, co na věži toho kostela sedí. Hrdlička tam sedí a čeká, až přijde farář, na kterého čeká pár před oltářem. Ne není to svatba, ti dva čekají před oltářem lásky, aby druhému darovali každý po kousku z osudů jejich. Čekají připraveni a čekají na kněze, co nepřichází. Protože voda dnes neteče, vítr nevěje a čas neplyne.
Slunce v tomto líném nedělním odpoledni svítí jen nám dvěma. Mne a Tobě. Držím ruce napřažené k Tobě, v hrsti mám uzavřený dar. Holubici, co čeká na věži kostela až zazní zvon. Pak vzlétne k nebi a ponese Ti důkaz mé lásky. Své srdce mám Ti na dlani.
Dva milenci před oltářem čekají, jestli holubice vzlétne, jestli přijde farář, jestli zazní zvon...
Čekají na tvá slova, čekají, co řekneš. Jestli mne necháš už konečně dopadnout srdce zvonu na stěnu. Holubici necháš-li vzlétnout, faráře přijít a mne dopsat slova. Pak se ti dva políbí a splynou, tak jako Ty jsi vstoupila do mého srdce.
Ale počkejme, nespěchejme, vždyť slunce ještě svítí a já ještě nedokouřil svou dýmku. Vyčkejme ještě příchodu faráře, vzletu holubice a úderu zvonu. Vždyť dokud čas stojí...čas stojí a my jsme spolu. Zde v tomto slunečním nedělním odpoledni s rukama spojenýma Ti předkládám tyto dary: holubici popelavou spíš než bílou, srdce zvonu z bronzu však křehké jak z křišťálu, věž kostela odkud tě vyhlížím, oltář mé lásky, co na něm mé srdce leží pro Tebe připravené, dva lidi, kterými jsme my dva i toho faráře, který čeká na let holubice do nebe.
Zůstaň ještě chvíli se mnou v tomto nedělním odpoledni.
V mé ruce napřažené leží můj dar, tak mi podej ruku svou. Levou, hezky od srdce, ať cítím tvé teplo, tep srdce a chvění duše. Přibliž se trochu, ať mé ucho slyší tvá slova, sotva slyšitelná, co splývají se slunečním světlem. A nech je plynout...nezavírej je za mříže slonovinové. Přibliž se ke mne, ať vidím záři tvých očí. Skromným světlem naděje a lásky září na cestu temným vnitřkem katedrály. Kousek blíž, ať vidím Ti do očí, ať vidím, co jiným zůstalo skryto. Ještě blíž, prosím, abych cítil vůni rozkvetlých zahrad, sedmikrásek a vůni zrajících polí z tvých vlasů. Nech mne přiblížit se už jen kousek...
Už jsem těsně u tebe. Cítím tep tvého srdce, nebo tak buší to moje...a zavírám oči. Cítím tvé srdce a propadám se do hluboké studně, kde se zrcadlí zimní obloha. Srdce zvonu se dává do pohybu, dotýká se stěny zvonu. Ten zní, co mu síly stačí aby oznámil světu, že holubice odlétá vzhůru. Odlétá vzhůru, Slunci vstříc. A dva milenci se políbili...
Já políbil Tebe, nebo ty mne? Nevím, ale vím, že tě miluji...
A má dýmka dohasíná.