První sníh...

Už netruchli více, můj milý,
pro ty chvíle, kdy jsme žili,
čas nejde vzít zpět.
A i kdybys strašně chtěl,
náš svět k zázrakům nedospěl,
- náš dokonalý lidský svět.

Už netruchli tolik můj milý
pro to, co jsme promarnily,
těch krásných dnů bylo přec více.
To ony nás vpřed hnaly,
to ony nám oporou stály,
když vyhasly nám svíce.

Ten den byl všude zvláštní klid,
rádio nešlo naladit
a ty jsi spěchal domů.
Ten den se snášel první sníh
a tys v těch chvílích dojemných
neviděl zatáčku u těch stromů.

Starý dub třásl se ve kmeni,
my sílou nárazu zmámeni
jsme podléhaly snům.
A sníh se tiše snášel dál,
na zkřehlých tělech neroztál,
jen sebral barvy našim rtům.

Dvě zkřehlá těla nevinná
v náruči svírá krajina
a zem se barví do červena.
Dvě duše životem zmatené
teď toužily být nevěrné
a odejít kamsi do ztracena.

Stoupaly proti vločkám sněhu
neztratily lásku, něhu,
ty dvě duše nevděčné.
Už netruchli více můj milý,
jsme volnější, než jsme kdy byli
a slzy? Ty jsou zbytečné.