podivně zasněženej svět

na zamlžený okno auta
nakreslim znak citů, který mám
pro tvoje city
a budu doufat, že se k tobě dostane
(a jeden tulipán pro krásku
která rozjasňuje život kolem sebe)

počítám odstavný pruhy
(se všemi zlomenými sny)
mám suchý ruce
a vztek na něco
co nedokážu pojmenovat

přemýšlím o fair play v tomhle světě
(a o fair trade coffee)
je mi divně z toho pocitu
že vždycky bude takhle daleko
(dneska ráno u nás sněžilo
jenom jsem stála u okna
jako malý dítě
a snažila se ty vločky spočítat)

nejsou to Vánoce na co se těšim
ani dárky mě nijak nepřitahujou
to jediný je představa svíček
vonný tyčky a horkýho čaje
a toho, že sny by se o Vánocích měly plnit
(přece jednou musí
i kdyby ne mně
ale tomu chlapečkovi co právě ztratil tátu v horách)
.
byli jsme v kostele
hrozně hezky to tam vonělo
zapálila jsem za něj svíčku
(ne pro to ho mít
ale pro jeho štěstí)
chci, aby byl maximálně šťastnej

a pak začalo sněžit
bylo to krásný
a přišel zase ten samej pocit
kterej jsem popisovala na kus papíru včera

v kavárně jsme měli
kafe s baileys
a bylo nám dobře
(jenom...tomu zase něco chybělo...byl tam ten pocit...hmatatelnej...)
večer jsme v největším sněžení
pili svařák a chodili po Vídni
byla zima a žlutý rukavice
si pořád na něco stěžovaly
ale zvládly to
.
sníh znamená naději
a v několika případech taky prohru
právě v tuhle chvíli
nemyslim na nic
možná trochu na zklamání lidí
kteří ještě nepřestali věřit
(jsem s nima)