O světě a lidech

Je slyšet štěkot hladových psů,
snad podáváme ruce ďáblovy,
láska je zázrakem všedních dnů,
krvaví nůž patří vrahovi.
Život je jen tanec se smrtí,
havrani a jejich temná obloha,
nežádáme odpuštění,
oči nám zakrývá hustá mlha.
Jsme jak slepci,
kteří nevidí,
sundavám si čepici
a vidím tu jen utrpení.
V lesích roste kapradí,
na polích nám mlátí děti,
někoho tu hryže svědomí,
na obloze vrtulníky letí.
Čekáme zde na smrt,
prý jsme někdy v ráji,
koukáme se na most,
člověk někdy opustí i naději.
Jsme jak loutky,
co se navzájem řídí,
pak nastanou výčitky,
že mohli jsme být v bezpečí.
Hlasu zrádná melodie,
v lese hučí tůně,
cítím vůni lilie,
tvé srdce stůně.
Zvony zvoní,
smrt nám oznamují,
slyším kroky ďábla,
po schodech se tiše vkrádá.
Bude naším průvodcem,
Cháron už na nás čeká,
lidé se neřídili srdcem,
a tak nikdo z nás už nedýchá.
Zklamali jsme anděla
jehož důvěra v nás...
...ho zabila...