Pohádkové putování

Kde jsi oči dala,
srdce mého paní?
Zemi rozdupalas
kopytami laní.
Pláně holé vidím,
za tebe se stydím.
Pověz mi má paní,
pročs tak učinila?
Krásu lesních laní
podle zneužila.
Bouře ani hřmění
tolik kruté není.

To, co pán přikázal,
jsem jen vykonala.
Neboť svůj bič vázal
a já se jej bála.
Vím, že nenahradím,
vše, co se už stalo.
Vnitřní boj teď svádím,
i když je to málo.
Louky plné květů,
cesty ze sametu.
Jenom spravedliví a srdce čistého
mohou jimi kráčet k trůnu Vznešeného.

Neptám se tě více,
srdce mého paní.
Proč se bílá svíce
ohni tolik brání.