Královna pohádek

Vidím na nebi lunu
a v poušti dlouhou karavanu,
V ní uprostřed, na velbloudu,
vezou tajemnou Šeherezádu...,
do smutného Bagdádu.
Proč smutného?...,
protože je krví zkaleno,
Tamní lidé dobře znají ukrutného maharádžu,
vědí, co čeká jeho ženu.
Ve slovutném Bagdádu,
se již všechno připravuje k obřadu,
mezitím v temném sklepení,
kat čeká, až se rozední.
Po rušné sadbě a veselí,
lidé utichnou a jdou do postelí.
Šeherezáda vyprávět počíná,
příběh, který stále jen začíná.
Maharádža se jí dívá do očí,
bez dechu poslouchá, děj co nikdy nekončí.
Chlad noci zvolna míjí,
příběhy kletbu smrti lomí,
vládce polapí,
a jeho zlost potopí.
Den po dni plyne,
tisíc nocí nejen panovníkovo srdce jihne,
i nás vždy přitáhne,
věčné kouzlo pohádek.