Žízeň

V podvečer žízni bolavé,
putuje z číše alkohol drob,
do hrdla síně dovane.
Hlt každodenně kope svůj hrob.

Ty rána suché,tlející,
jazyk mně zatěžklý práchnivinou,
vsákl proud vody klející.
Zapadl do tmy vlastní vinou.

Vzpomínka na pohár broušený,
to pomáhá tlít chvíle s tebou,
kdy nesčetněkrát zkoušeny
jsou ruce,které zdá se zebou.

Do oken sypou zrna hrách,
ční chvíle co teď časem přejde.
Padaje z výšek hvězdných drah
a anděl bránou pekel vejde.

Samota bojící komory
se tmy,co ruku žízeň vodí.
Úsměv té chladné potvory
nápad svůj nový opět rodí.

Mnoho mi jazyk rozkvétá,
v těch napěněných dálných polí.
V ní duši svou si rozmetal
a obsadil do chladných rolí.

S hejny vran oblohou modravou
plá smířený osud sobě vlastní.
Mění se rozum v kost hlodanou,
směřuje jazyk vstřícné pasti.

Pohřbil mně kámen bez viny,
křížem už žízeň nebrání se.
Své ví i jaro bez zimy.
Kost v javor nikdy nevrátí se.