Nekonečná chvíle

Vidím světlo,
obrovský žár,
bije přímo do očí.
Avšak já necítím nic.
Jen chlad,
temnotu,
bolest.
Ptám se proč?
Navždy už se budu ptát..
Avšak vím to..
Odešel si.
Navždy si odešel..
Už nikdy tu nebudeš..
nikdy..
Už nikdy neuvidím Tvé krásné oči,
jak se na mě smějí.
Neuslyším Tvůj smích,
kterým si vykouzlil úsměv na tváři i té nejsmutnější bytosti.
Neucítím Tvůj tep,
který tak silně bil, když se naše těla přiblížila.
Už nikdy..nikdy..
A já se stále ptám proč?!!
Proč si odešel tak daleko..
Ne, spíš si odletěl..
Ve chvíli, která navždy změnila můj život,
Ti narostla křídla a navždy si odletěl.
A mně zbyly jen vzpomínky,
přenádherné vzpomínky.
Plné lásky,
rudé lásky,
té nejrudější, jaká může existovat.
A ty já si navždy uchovám.
Nikdy...
Nikdy nezapomenu...
A každá,
každičká slza, která ukápne z mých očí,
věřím, že dopluje po rudém moři až k Tobě
a promění se v lásku.
V naší lásku, lásko moje.