Pohřeb sebevrahův

Nach nebe skryt v šedém popelu; vzduch kyne samotou,
již těžkost slz nemilostně táhne silou k zemi.
Den zaplněn až po okraje zelenou prázdnotou.
Ryba blankytem vřelá nedokáže proplout hrázemi.

Nad klenbou mlhavě osleplý pokyvuje hlavou.
Vosková cesta bílá plní se pomalým zápisem
rukou zestárlou, přesto s nehynoucí slávou.
Strom trouchniví pod padajícím skalním převisem.

Krůpěj brunátná mění se ve vzpomínku dávnou, smělou.
Sníh jemně přijímá mezi obrovskými malé stopy.
Dveře zrezlé poslední mění se vráskou neumělou,
jež smutné mladé oči v tmě jdoucí do tmy topí.

Poslední polibek větru. Klesá, slunce zhasíná.
Kdo to v úzkostné své hodině zapomněl na syna?