Mátoha

Všude vládne tma jen ten měsíc svítí,
mlha táhne se z luk všude ticho žádný hluk,
tu však tiše poznenáhlu zašumí akát u cesty
a ze země klube se ruka, tam kde bydlí luční kvítí,
hnáta v šatu z pavučin, co nevrhá už žádný stín,
na lebce hole lehce závoj vlaje se smrtí nevěsta si hraje,
nenajde klid, jež dávno jí náleží, dokud milý jež zradil po boku jí neleží.
Mátoha pohublá bloudí bez ustání, jediné co zažene ji kohoutí kokrhání,
to pak k sobě hrob ji zve,
tam zavře opět oči prázdné své.

Ten jež ji zradil dávno zapomněl na její oči slzavé,
nepamatuje si chuť jejích rtů spanilých,
její dotyky, jež i vánek záviděl
a srdce, které bilo jen pro něj.

Další noc ten samý osud,
její milý je klidný dosud,
jaký bude jeho šok,
když mrtvý bude ještě tento rok.

Slunce už zapadlo a měsíc svítí,
trhá si nevěsta svatební kvítí,
zítra její svatba bude,
z milého jen kostra zbude.

Ti dva už dlouho leží vedle sebe,
jeho si vzalo peklo a ji nebe.