Melmar cuilenyo..../Lásko mého života...

Sedí osamocen v lese,
jenž protkaný je paprsky slunečního svitu.
Má strach, celý se třese,
ve hvozdu jenž pln je lidských mýtů.

Elf s vlasy jak měsíční záře,
vysoký a hubený,
co bledé má tváře,
bojovník neohrožený.

Dívá se mezi kmeny stromů,
vyhlíží ji,
nesmí odejíti z domu,
nesmí ji nechat v beznaději.

Tu stín se mihne mezi kmeny buků,
on už ví, že přichází,
i přes to, že nenadělá hluku,
ví, kde přesně se teď nachází.

"Nelvin..."zašeptal,
stála za ním a on vstal.

Celá její krása,
jak kdyby mu zrak otupila,
věděl že nyní je jeho spása,
aby jej před bitvou povzbudila.

Stála tam, vysoká a útlá v pase,
s vlasy černými jak havraní peří,
veselá i v tomto čase,
mu svůj medailon do rukou svěří.

"Můj milý Aylene...už musíš jít?
Kdy tě zase budu moci opět zřít?"
ptalala se ho,
doufajíc, že řekne jí to.

Bezeslov něžně ji políbil,
to bylo to jediné co potřeboval.
Nyní už potřebné nálady nabyl.
"Nevím..."smutně jí sděloval.

Spíš lhal, neb věděl že se nevrátí,
byť by každým kouskem těla chtěl.
Věděl že už navždy ji ztratí,
neb vrátit se nesměl.

Snad jen obejmout ji stačil v láskyplném snažení,
Už ozval se zvuk flétny,
volající vojáky do posledního tažení.

On stále žije
a válka se již konci blíží,
Jeho srdce stále bije,
avšak oči se už klíží...

Unaven bojuje svým mečem dál,
čeká lidské posily,
proti třem orkům sám stál
a zhroutil se k zemi bez síly...

Unaven vstává, už jen zvedne oči a měsíc prohlédne si ,
když obzor mu zastíní nepřítelova hlava.
ostří se rychle mihlo svitem "Nelvin kde jsi-"
"POSLEDNÍ ELF JE MRTVÝ, VOLEJTE SLÁVA!"

Nelvin pohlédne k nočnímu nebi,
ten hrůzný hlas byl slyšet až do lesa,
jestli on byl poslední to neví,
srdce jí teď těžce plesá...

Slza teče jí po tváři,
za měsíčního svitu jemně září...
Už není nikdo, kdo setřel by ji,
dopadne na zem a do ní se vpíjí.