Vábení noci

Tiše v dálce mihnul se stín,
tak pomalu a neslyšně.
Zapadá slunce a tu znova,
větší a hrozivější.

Tu táhle vití,
já jdu dál,
krví smočené kvítí,
děs i poslední rozumu mi vzal.

Běžím, já blázen.
Nevidím před sebe,
a za mnou jen šelest
a vzívám duchy noci,
zvu všechny přízraky,
zvu je ku pomoci.

Stojím, já . . . blázen.
Jsou všude vúkol,
smějí se, řvou.

Ležím a smáčím krví kvítí,
oni tančí a hodují,
volají si duchy noci ku pomoci.