Snad poslední šance …

.
… a snad přece ještě
poslední šance,
snad přece ješte
mraky
před bouří,
jen jeden maličký okamžik
snad,
jen vítr
cítit pohrát si s pramínkem vlasů,
a trávou
nechat se polechtat na nohou

a do medu
ponořit ruku celou,
jazykem
olíznout jeden každičký prst,
snad
bručet si u toho jako starý medvěd,
tak zevnitř ven …
snad docela hluboce
až z břicha,
tak nějak …

… cítit víc než jindy
ten okamžik snad,
nebo moře
jak dýchá
s měsícem,
nebo horu
jak si tak sedí na zemi
a svahy podpírá vrcholek,
jako starý, unavený poutník
který odpočívá
po dlouhé cestě,
dlouhém zivotě
co se zdá tak nekonečný
s ohledem na to
být horou, …

anebo alespoň
spokojeně bručící medvěd,
kterému si vítr
pohrává se srstí na šíji,
v oblacích
snad
ta poslední šance …
.