COSI KRÁSNÉHO

Rozsypav cukr po ubruse
vstávám od stolu hadřík najít.
Je všední ráno. A kdyš ke stolu se
vrátím, ucítím cosi krásného v mém čaji.

Do nosu lehký dým z hrnku mi zavane,
každý by cítil jen čajové lístky a já ne,
já ne.

Já cosi krásného
jak první polibek s Verčou u kravína,
cosi opojivého
jak první doušky vína,
cosi spásného
jak čerstvě odpuštěná vina,
cosi kouzelného,
na co, když smutný jsem, zapomínám.

A sedě kroužím lžičkou v čaji
vnímaje podivné dojetí...
Rodiče nade mnou se objímají,
než každý v jinou stranu odletí
od vlastních dětí k sirotkům,
od dětí k chlapům bez domova,
k starcům a vězňům, ke Kristu,
jenž se v těch různých lidech schoval.

Jsou lásky a lásky,
jsou žaly a žaly,
jsou lidi s lidmi,
aby si pomáhali?

A čajový dým v jedinečné proměnil mé ráno,
jež spolu s dýmem odletělo kamsi do zahrad nebytí.
Nikdo dnes cosi krásného v čajovém dýmu necítil
a já ano.
Já ano.