Samota je ďábelské osidlo

Procházím se mezi domy
míjím lidi, psy i stromy
procházím se tady sám
v srdci jen samotu mám.
Vzdálený svým představám
v duši smutek a chlad mám
na nebi jak dobré čtivo
hvězdy sejou svoje stříbro.
Lesk a bída lidské moci
co tu se mnou chodí v noci
teskně vlhnou moje oči
a svět se dál tak tiše točí.
Nezmění se pohyb země
jsem jen malé lidské plémě
boží moudrost klopí oči
Ďábel mě má ve své moci.
Uzavřen jak v temné kobce
bledý jak umrlec v hrobce
sbírám svoje myšlenky
sny i vlastní domněnky.
Je to možná silná káva
takhle v šanc svou duši dávat
však samota si bere daň
když nechceš být tu stále sám.
A tak jsem to podepsal
krví vlastní, on brk mi dal
odvahu mou zalil žal
avšak už tu nejsem sám.
Potkal jsem ji Touhu svou
krásnou něžně lechtivou
jsme teď spolu ve dne v noci
milujem se do bezmoci.
Však zanedlouho přijde čas
kdy si pro mě přijde Ďas
kdy si pro mě v noci přijde
a mou duši lačně přijme.
Užijme si chvíli krátkou
která radost přináší
osud neuplatím zlatkou
ani smutkem ve tváři.