Do trojice (Jurovi, Rebelce, Kubovi)

I.
Strhnutá ve svých bolestech a žalech
už zase táhnu myslí po kanálech
a proud bolesti mě nevtíravě nese,
memento mori. Do arény jde se.

Ti, kteří nezradí. Vždyť je to jen kus frašky.
Ti, kteří nezradí. A možná moje prášky.
A možná zoufalost, s kterou je polykám
a která se mnou řve odnikud do nikam.

A možná písničky. A možná papíry.
A možná rozladěné smutné klavíry.
A možná všechno to do pekla zase zmizí,
smotáno příčínou tak jak dárkovou přízí.

II.
Až ke konci dnů,
tam, kde rostou růže,
tam spadl anděl
do sedmikrásek,
tak jako před rokem,
když tížilo ho čelo plné vrásek.

Až ke konci snů,
tam, kde končí svět,
kde motýli padají
a jenom Bůh ví kam,
tam zkusím skočit dolů
a ulítnout těm hrám.

III.
Slíbili jste věrnost
a ukradli mi dětskost.
Slíbili jste den
a darovali noc.

Proč jste slibovali
co se nedá splnit,
teď vás už nevolám,
neprosím o pomoc.

Vždyť je to jen můj boj,
čí jiný by to byl?
Co povídáte mi?
Že....že mám ještě vás?

Ano, mám přece ještě vás.
Mám vás až na doraz.
Až dusím se a topím
a zraněným kráčím krokem
antilopím.

A všude tolik lvů
A tolik tesáků
A tolik příběhů
plakaných ze mraků.

A všude tolik vás.
A všude tolik mě.
A nemý otazník
v podivné příčině.

IV.
Vy...lidi..
i ty, bytosti...
dík za tu kapku štěstí,
za kapku radosti
a díky za tu žalu velkou hromadu
a díky za slzy a díky za zradu.

Co jiného si zasloužím,
než potrestání.
Vždyť beru si k srdci
lačně, co je k mání.
Chamtivě a někdy nezdvořile
a občas více než je milé.

V.
Tak díky za tu žalu velkou hromadu
a díky za slzy a díky za zradu.
Klaním se uctivě až k zemi
a až příště zase řeknete mi:
"To přebolí, všechno přebolí",
tak posunu to velké soukolí
a otočím se k žití svému zády
a nechám v něm i svoje-
ach, až se mi to říci příčí-
Ty svoje takzvané kamarády.
A hlavně tebe, bytosti s sílou Taura,
a hlavně tebe, vždyť jsi všech a ničí.
Nejvíce mě bolí TVOJE rány.