ZAKÁZANÉ OVOCE aneb Hříchu plod knězi vhod

V dávných časech ve švýcarském kantonu,
kdy církev vládla svrchovanou mocí,
přibyl mladý kněz do nového rajónu,
který oplýval horským géniem loci.

Líbezný kněz Francesco byl zbožnost sama,
do měsíce ovládl ženy a dcery své obce,
každá kála se, by jí nepolkla ďáblova tlama,
tak uměl on zpovídat své věřící ovce.

Víra mu byla nade vše až do jisté chvíle,
než navštívil ho horal zpustlý a zanedbaný,
jehož rodina platí zde za bezbožníky zavilé,
huhlajíc, že by rád do školy poslal své fakany.

Druhého dne dostalo se knězi vysvětlení,
proč berou je v Soaně všichni za pohany,
žádný menší hřích prý v tom není,
než že jako bratr a sestra udělali si ty fakany.

To byla pro Francesca vskutku výzva,
takovou rodinu obrátit zpět k Bohu,
kdyby jen tušil, jaká to bude Boží tryzna,
raději by se snad vyválel v hlohu.

Když z hor sešel sníh v tomto roce,
vyrazil do nich s Biblí v tu dálku,
chtěl poznat to krvesmilstvo na alpě Santa Groce,
na místě tam vybojovat svou svatou válku.

Netuše, co ho čeká, spěchal více než obvykleji,
výš a výš do skalnaté divočiny Generosa,
jako by se bál, že u nich bude ďábel rychleji,
společnost mu dělala jen horská koza.

Dorazil na místo a zřel tu bezbožnou sebranku,
ve špinavém brlohu špinavé děti i ženu,
zde má dozajista víra na kahánku,
zvěstovat útěchu církve svaté snad má ještě cenu.

Kázal hned o žití v hříchu a jeho následcích,
náhle ho něco přimělo připadat si jak blázen,
jakoby také nakazil ho hřích,
o jeho víru v srdci ho posedla bázeň.

Kdo otřásl mu nitrem, co je toho příčina?
Ďáblem v nejčernějším hříchu zplozená,
leč neobyčejně krásná patnáctiletá dívčina,
je to snad jeho víře rukavice hozená?

Poslouchal její zpěv, hned mohutnějící, hned tichoučký,
jako by kouzlo proměnilo tu zakouřenou díru,
připadal si jako beránek Boží hloupoučký,
vystaven nepoznanému opojnému a matoucímu vlivu.

Do Soany vyvrženci tito nesměli, tak určil datum i hodinu,
doufaje, že z nezištných pohnutek jménem víry,
pozval k horské kapličce na bohoslužbu celou rodinu,
služebník Boží, co začíná být cítit zápachem síry.

Francesco, ač vědom si své vnitřní zmatenosti,
nemohl dostat z hlavy ten sladký přelud jménem Eva,
kál se, leč nebylo to k ničemu, snad jen k zlosti,
to jméno pramáti jakoby trhalo mu střeva.

Druhé setkání na mši v kapli vysoko v horách
stalo se osudným pro mladého pastora,
omámen její blízkosti odsloužil mši jako ve snách,
touha potvora posedla Božího kantora.

Na další mši marně svou pasačku hledal,
tak kněz kromě touhy poznal i žárlivost,
na matčinu omluvu o domácí práci nijak nedal,
nechtěje si však ani přiznat narůstající závislost.

Tím, že nepřišla, ho ta hříšnice pokořila,
muž, kněz, světec zmítal se v křeči uražené ješitnosti,
když pomyslel, před kým se asi raději položila,
komu dala přednost před ním ve své zkaženosti.

Po mši zmateně jak ve snu bloudil horami,
provázel ho křik orlů ve svatebním letu,
doufal snad, že potká ji mezi pastvinami,
plahočil se již hodiny za svou touhou v rozkvětu.

Konečně spatřil malý bakchantský průvod výskajících dětí,
jediná bakchantka seděla obkročmo na kozlím hřbetě,
košile z ramene, obnažený prs, rozpuštěné vlasy kolem letí,
výjev ten ho teprve uchvátil a s řeholí jeho zamete.

Chca jí dostat do své moci, zmocňoval se jí aspoň slovy,
ač dítě hříchu, uchovala si nevinnost květiny,
Francesco si byl vědom, že v kalných vodách loví,
odhodlal se pro její blízkost skutku hrdiny.

Bez ohledu, zda mu to lidé ze Soany dovolí,
aby mohl mít mladičkou pastýřku blízko u sebe,
slíbil jí, že může přijít učit se do školy,
prý naučí ji vše, co má znát k cestě do nebe.

Přišel den, kdy Francesco učekával hříšnici,
už od samého rána byl roztržitost sama,
v poledne slyší hluk, dav lidí se blížící,
nebyl to jen křik davu, často zazněla i tupá rána.

Bylo jasno, obyvatelé zpozorovali příchod vyděděné do vsi
a pokusili se ji jako obvykle vyhnat od lidských obydlí,
děti se spolčily s matkami, kamenovaly ji hůře než toulavé psi,
teprve až u kostela jí Francescovi ruce záchranu nabídly.

V této chvíli jako nikdy trpěl Francesco touhou svou,
blízkost ženy uzrálé jako divoký nádherný plod,
a omamný žár sálající z toho uhřátého těla příčinou,
že vůle ztratila v jeho duši vládu, srdce mu tluče o závod.

Ošetřoval jí rány a užíval si, jak se ho dotýká její tělo,
podléhaje stále víc vášni i tělesnému chtíči,
její tvář Madony zvedl ke své, zaklonil jí bílé čelo,
vrhl se na její horká ústa jistý si, že o pomoc nezakřičí.

Cítil, že vyšla mu vstříc, pro něj vrchol blaha,
náhle se odtrhl, postavil se, na rtech cítil krev,
musím Tě bezpečně odprovodit domů, má drahá,
neb ještě mu v uších zněl kamenujícího davu řev.

Nešli však do hor, ruku v ruce slézali do údolí,
v rostoucím šeru hledali co nejodlehlejší ústraní,
Francesco byl rozhodnut, že všemu se podvolí,
lásku svou před celým světem i Bohem uchrání.

Útočiště jim poskytl zelený ostrůvek u potoka
s chatrčí, jakoby připraven k přijetí milenců,
kněz plnými doušky tam teď lásku loká,
s uzrálým plodem hříchu, jak párek šílenců.

Nesuďme, zda našel pravou lásku,
nebo zda obrátil se k hříchu,
snad ani není odpověď na tu otázku,
kdo myslí, že ji zná, ať zůstane potichu.

Tento názor ale nesdílel Soanský lid,
tak holemi a kameny přímo od oltáře,
když to prasklo, byl Francesco odejit,
sbohem mu bylo plivnutí do tváře.

(Francesco a Eva teď působí pohoršení v kraji,
neb všechny svatostánky po celém okolí
jako útočiště pro svou rozkoš užívají.)