Etuda...

Jak baletka tančím sněhobílou pěšinou,
nevinně zakopávám o černé smutky,
tón krásy kde fantazie nehynou
zahazuji své předsudky,

jak lehce je mi na špičkách,
i když nohy se mi lámou,
ach - jak jsem unesena klamnou fámou - toho zdání -,
že život je jedno velké hraní,

po tónech, pod tóny
tak ladnými, jako křivky vašich pohledů,
linií cest k cíli,
jež se terčem mýlí,

tančíc na jehlách bez bolesti,
to je asi to stěstí,
- černobílých lestí -