Snílkům

Stmívá se a ty, obličej na skle
zamženého okna,
pozoruješ světlo mdlé
coby šedivá již lokna
dopadá na město
- chumel lidí a věcí
svobodných, však cítících se přesto
jak v hromadné kleci.

Zšeřelým tvým pokojíkem
provázky hudby se linou;
snadno stáváš se stoikem
a do tvého srdce spíše se svinou
tóny pomyslných melodií
namísto těch tištěných,
jež se do papíru vryjí
- znám tě, žadoníš po snových.

Bílé stěny mlčí,
jen obrázky z nich koukají,
plameny svíček před tebou se skrčí;
foukneš – a jen doutnají.
Stmívá se a ty pozoruješ svět
bezpečně za okny;
možná by ti osud do tváře vmet
tvé poetické sny.

Takové žití je asi hezčí...