Prostě básnička

Zabořená v k nize nosem,
s rozcuchaným účesem,
jde Hermiona chodbou a
najednou slyší volat Rona.
Zastaví se naštvaně,
co hulákáš tak na mě?
Vypálí na Rona
a nadává do hroma.
Chtěl jsem se tě zeptat jen,
zda do Prasinek půjdem?
Ty a já, co říkáš!?
Ale na Harryho serem,
toho rozhodně neberem.
S tebou nikdy nikam nejdu,
to radši hladem pojdu.
Trapas bys mi udělal,
a o galeony beztak obral.
Spokojeně odvětila
a k odchodu už se měla.
Nato Ronald zčervenal,
vášnivě líbat jí začal.
FUJ! Znechuceně se odtáhla,
k tomu mu jednu natáhla.
Vždyť mě musíš milovat,
jako já tebe! Mám tě rád!
Nevillovi patří srdce moje,
máme se rádi , svatba bude!
S tím ťulpasem?
To si děláš prdel...
To já jsem kořen zrzavý,
na mě nikdo nemá,
to každý ví....
Na to už Hermiona neměla slova,
rozchechtala se jak Sněžná sova.
Zabořila nos opět do knihy,
odešla tím Ronovi chodbou navždy.