Legenda o vlčím králi 1

ÚTOK (1)

Na oři král vydal se do lesa,
by lovil tam kde nevidět nebesa.
Večer se při lovu rychle blíží,
král se však nic na to neohlíží.
Večer se rychle mění v noc,
úplněk nastoupil svoji moc.

Na palouk svit měsíce dopadá,
hle, dívka zde jen hledá co postrádá.
V úplňku byliny mocné sbírá,
rytíři co pro něj touhou zmírá.
Na štěstí nechce čekat už,
láskou chce by hořel tento muž.

Dnes ale je také ten čas pravý,
kdy vlčí stisk hned člověka otráví.
Otráví rychle jej silou jaká
udělá z člověka vlkodlaka.
Úplňkem stává se vlkem víc,
stříbro mu pomůže, jinak nic.

Dívka i král pověrám nevěří,
neznají míst, kde zlé šelmy udeří.
Vlci však najednou všude vyjí,
dívka se zvuků těch tuze bojí.
Kolem ní sevřel se celý les.
Daleko, daleko její ves.

Už vlci cítí strach své nové kořisti,
již blízko zdají se hladové čelisti.
Zářivé uzřela zraky vlčí,
chtěla by vykřiknout ale mlčí.
Vlci už berou se v lítý běs,
dívku však přimrazil její děs.

Už se jí zdá, že smrt má ji v moci,
v tu chvíli zlou král přispěchal pomoci.
Dívku i koně teď mečem brání,
šelmy zle hynou tou mocnou zbraní.
Jen jeden z vlků všech skočil naň,
ten králi poranil jeho dlaň.

Ten svoji zbraň nešťastně upustí,
čekaje již, že brzy svět opustí.
Však pouze onen vlk zavyl temně,
ve chvíli po vlcích slehla se země.
Zraněná ruka už říká jen,
všechno že nebyl jen hrůzný sen.