Uniká v povětří...

Uniká v povětří rozumu tvář,
ztrácí moc nad sebou růženou zář.
Nad hlavou ztrácí sil ozvěna dech,
zakopl palec o chladný plech.

Zakopl,padaje,tělo mé slon,
do zbytku světa s ním propadl zvon.
Ve zpěvu topil svůj smutek i žal,
veselé písně nám oběma hrál.

Veselé písně,smích,do tance trup,
dalece vyhýbal ledových krup.
S chapadly tesku sám bojoval tmou,
čepele blesku jej do lana tnou.

Čepele ostré dar půlnoci dán
a mraky deště si řekly jsem pán.
Netuše ovšemže svůj brzky skon,
kdy slunce zvedne mně,tě i zpět zvon.