A na konci ulice telefonní budka

Na konci věty, jak vlaštovky na drátě,
tři tečky.
To jako znamení, že ještě nebylo řečeno vše.
Ještě nám zbývá mnoho slov,
některá budou sladká, jiná hořká,
některá budou dlouhá, jiná krátká,
některá budou velkolepá, jiná skromná
a některá budou úplně obyčejná...

Obyčejná ale krásná,
obyčejná ale upřímná,
obyčejná a přesto dávající tolik naděje...
Nad kávou, vystydlou někdy předevčírem,
předčítám nahlas myšlenky a přání jiných
a hledám souvislosti s věčností, marností
a touhle zakouřenou kavárnou,
utopenou kdesi na periferii.

Snažím se pochopit význam každé řádky,
každé stránky, kapitoly,
snažím se pochopit tuhle matematiku života,
ve které jedna a jedna je cokoli, jenom ne dvě,
a ve které nerovnice mají alespoň tisíc neznámých.

Na konci stolu tři nedopité sklenice.
To jako znamení, že ještě nekončíme,
že se nebude zametat, nebudou se židle dávat na stoly
a nebudou se zhasínat světla...
Že se zkrátka nebudou hosté vyhánět do mrazivé noci,
ve které být je stejně těžké jako nebýt,
protože být znamená mrznout
a nebýt znamená okrást se o ten nádherný obraz světel a stínů.

Miluju tu noc,
miluju ten mráz,
miluju ten pád do neznáma,
miluju to očekávání,
miluju tu radost i zklamání,
miluju ten život...

A na konci ulice telefonní budka.
To jako znamení, že na každém konci je i nový začátek...