Podzimní

Co říkáš na ty velikánský koblihy?
Měla by být aspoň trochu krásnější
nebo snad přístupnější a
postupem času se upínat k rodinému životu
všelicos by vypovídalo o tom že jo, ale
zdi téhle putyky nikdy nepustí chytré
nápady.

Jakto že jsi dneska přišel?
Chtěl si zase něco zažít, abych
tě večer pobavil, písničku zahrál,
či snad nakrmil a poohřál, mi
to příjde divné, co ty,
jak to vidíš?

Veliká můza se vznáší ve větrech
kde jí pak skřívánci urputně
hlodají jako žížalu ještě ze země,
zobáčky celé od hlíny, smutkem zalitá očka,
křivě se dívajíc na lidské pokolení,
zbytečná sloka, kus tragikomické poezie.

Nebuď dneska tak vztahovačná, nebuď
tak divná, nebuď vůbec smutná, až tak moc veselá,
buď přesně taková jakou jsem si tě vysnil,
ani o kousek doprava, ani o kousek doleva,
nebuď taková, že ráno vstáváš před sedmou,
že dřepíš tu na kolenou a nevíš nic,
jak bys mě mohla udělat šťastným.

Zalít květiny, zalít svět,
zalít všechny ty vypajdaný šminky,
kde jsem se to dneska probudil,
ve škarpě a pak blinky blinky,
zlá noc byla zlá, fakt zlá až mi z toho hlava lítala kolem
šel jsem dolem, kráčel polem abych mohl s přesností na
sekundu milimetru poznat velikost tvého života.

Pívo v krabici, večerníček, zadnici,
krásná podzimní idilka se chystá,
kašpárek hnusný je, víla amálka, rákosníček bodrý, jak
rytíř zamlada, dneska padá listí ze stromů a růžově tě vidím
lásko má jediná, ty cos chtěla se mi odevzdat,
nažloutlý sníh, zběsilé podkovy, umyté nádobí a hodně roboty,
kam až došel ten podzimní čas, kdy byli jsme spolu,
ty přírodo obrovská, země kulatá a nekonečná.

Líbivé pohádky, o životě a vůbec, jestli se dostaneš
tam někam do nebe, nezbyde charakter ani nic pro tebe,
zamlouváš si fleka, v upatlaný putyce, kde tě natáhnou,
abys neměl ani pětibábu na automaty,

zlí jsou, nevěř jim, oni tě podvedou,

jak si jen mohl věřit na pohádky,
tak malý,
tak velký,
chtěl si to jenom dokázat,
a nic, i ten kontrast tomu chyběl.

Ale pořád tu je to odbíhání od tématu,
prostě někdo musí navodit tu náladu tisícem
nesmyslných slov aby se člověk vžil do pocitů druhého,
takovéto zžití nesmyslem jak tomu říkám,
píšu o podzimu, krásný to čas,
jdeš po lese a kopeš si s listím, pěkně šumí
jak šumí čas v houští se nic neschovává a ostružinám
zalezly trny, zastavit čas, máš ráj, pokračuj, máš život
(nevím koho by to bavilo čumět do skonání věků v lese na listy)
dojdeš k potoku, rebélie, musíš jít proti proudu,
jinak jsi všechno co tak nenávidíš a to listí ti pořád šumí pod nohama,
budeš svůj, na podzim, rozumíš, svůj, podzim, svůj, tak líně se flákat,
a šoupat nohama, čumět do blba a házet rukama, svoboda,
jenom tak z neznáma, neznámého důvodu, myslet si že si v průvodu,
ale jsi sám, paráda, jenom nesahej na ty stromy,
kůra by ti zasrala ruce, ty by ses je snažil utřít o gatě a
už bys byl pryč z té nálady,
a nevděl bys o tom překrásném podzimu, i ty podzimní louky
mají své kouzlo, když trochu zebe a ruce musíš mít v kapsách
protože je ještě brzy na rukavice,
hlína se chystá spát,
ty po ní běžíš a řveš, o někom, že ho máš rád,
sice myslíš na sebe, ale aspoň někoho potěšíš,
ty vole, podzim je fakt krásný.