Muži z Vikenu

Od nikud zjevily se ty divé přízraky,
již z Vikenu ozýval se jejich zpěv,
a jejich lodě, poháněné draky,
uvítal našeho kraje břeh.

Naši bratři a manželé stanuli v zbroji,
by hájili kraj svůj rodný i svou ves,
žádný však z bohů nepřál jim v boji,
dnes nad jejich hroby lká jen pes.

Démoni severu vzali nám stáda,
dívkám čest, ženám a matkám rodinu,
na místě porážky roste dnes tráva
a jen havrani znají píseň hrdinů.

Nepřítele voj neznal svůj strach,
kupředu hnala jej odvaha dravá,
každý z nich, mého rodu vrah,
mordoval ve jménu svého pána.

To prý pro Odina lehají v svůj temný hrob,
by ve Valhale mohli jemu připít,
bok po boku ti statečný, až přijde Ragnarok,
v nejhoší bitvě o svět budou se bít.

Od nikud zjevily se ty divé přízraky,
s půlnocí odtáhly mlhou pryč,
zůstal tu sirota bez otce, bez matky,
nad námi na věky drábův bič.