Můj den

Ráno vstávám, hlava bolí,
pro oči už skoro nevidím.
Potácím se, je pět hodin,
se zrcadlem marně zápolím.

Nasnídat a rychle z domu,
na autobus musím hnát.
Zase běžím, dejme tomu,
celou cestu budu stát.

Na zastávce ksichtů spousta,
divně na mě zírají.
jejich duše je však pusta,
nikdy pokoj nedají.

Autobus je smradu plný,
kuckat, sípat, dusit se.
že mám číro vyholený
budou lidi hnusit se.

Hurá Praze stověžaté,
na krásy však není čas.
v stáncích kolem asiaté
a smog zakryl slunce jas.

Spěchám, spěchám, nemám stání,
do školy musím utíkat.
Pozdní příchod tu zavání,
zas mi to budou vytýkat.

Studuji obor chemický,
děsně to tam smrdí.
Zde máte obraz plastický,
toho jak mě nudí.

V laborce je jenom zima,
samá sůl a občas síra,
přestávka je věru prima,
do hlavy se dělá díra.

Zvonek drnčí, letím domů,
radostí skáču do stropu,
zase metrem, busem k tomu,
domů se snad už dokopu.

Hladová a unavená,
domů večer dorazím.
nic to pro mě neznamená,
že jen párky rozmrazím.

Stmívá se, stmívá,
úkol musím vytvořit.
Chemie všivá,
život mi chce zamořit.

Tak tohle byl můj den, vážení,
slunce už zas jde spát.
A my usínáme znaveni,
nasrat, nasrat, nasrat.