Radosti mladého chlapáka

Kdo jsi pro mě ty a co jsem pro tebe já ty moje vysněná zimní vílo,
jsi zdroj konstruktivní inspirace, všechno co mám a co mi zbylo po
večeru, dnu, noci, když jsme se svíjeli v křeči a nevěděli jak
pojmenovat to co k sobě cítíme, jestli vůbec stojíme o nějaké city,
ktyž víme že jsou tak nestálé a my se kvůli tomu budem akorát
trápit, vůbec si neužijem toho pěkného co mezi námi mohlo být.

Umělci vedou fakt zajímavé životy,
divné lásky v posteli, pokaždé jiná aby
nebyli stereotypní, chcou toho po
životě fakt moc, nic co by jim mohl dát a
taky že nedá, proto se topí v sobě,
chlastu a sem tam si střihnou nějakou tu
drogu, jak drsná těžkost bytí ve
splácané realitě.

Vždyť ani nevíš jak se ta holka jmenovala, jenomže záleží na tom?
Moc ne, to je jako vnímat život podle data v kalendáři,
ten piercink ti hyzdí obličej a za černýma očima se moc neschováš,
dobře vím kdo jsi, kde bydlíš a co chceš doopravdy dělat.

Svět pořád tak nějak ubíhá a
všichni jednou umřou, jenom já ne,
já se tady budu smát pořád, nic mi
nezabrání v nekonečném filozofickém
rozjímání, budu tady dokud nenajdu smysl
života a pak půjdu zase o dům dál,
vždyť to není tak složité,
rozlousklá hádanka, pak se svět
rozskočí a zevnitř vyplave gratulace od
praotců stvořitelů nebo od boha nebo kdo nás
to vlastně vymyslel,
tak to píšu a tak to bude, to abych
si kolem sebe založil nějakou církev,
sdružení aktivistických blbů co budou
stát za mnou ať se děje co se děje.

Někdy si vylezu na vlak na lokomotivu a jak jede, tak si hraju na
titanic, roztáhnu ruce a vžžžžžžžžž-um, jako letadlo, pohodová volnost
jako když najdeš, vůbec se toho nebojím protože jsem zjistil že se z
vlaku spadnout nedá, to jako nikdo nemůže zastavit čas a když se o to
pokusí, tak čas zastaví jeho nebo je taky parádní skákat z vagónu na vagón,
jenom tak volně, nenuceně, jako bych to dělal už od narození.

Absurdnost čistého osudu,
jestli zítra budu nebo nebudu,
jestli mě shodí ze střechy kamionu,
(jo, řádím i na střechách aut)
jestli se z té opice už neprobudím,
nebojím se života a už ani smrti od
jisté doby co jsem skočil pod vlak v
plné rychlosti, je paráda
sledovat ubíhající koleje,
je v nich taková klidná filozofie,
pořád jdou dál, občas vyhýbka a
končí jenom v nějakých menších městech kde
kačenky dávají dobrou noc místním lidem co
jim hážou drobečky, vždycky jsem chtěl jezdit od jednoho konce trati k dalšímu
až už cesta dále nevede, pak si vzít baťůžek a jít dál dokud nenajdu další koleje,
je v tom takový jednoduchý systém a můžu tak klidně procestovat celý svět, ten systém
je důležitý v tom že nechci cestovat jenom tak na slepo, chci mít nějaký jednoduchý
základní smysl.

Včera ses vůbec nevyspala protože jsem chrápal že?
No promiň, už se mnou raději nespi.