Rozhovor se smrtí

Nechci tě!
a ty přesto po mně natahuješ ruce,
tvůj stisk je chladný jako led, ztuhlý jsem prudce.
Šat máš tkaný černým peřím, jsi obklopena havrany,
ve vlasech trny z růží, halená temnými barvami.
Snažím se ti uniknout, je to však těžký,
pohled do tvé tváře není pro nikoho hezký.
Jsi krásná ve své podstatě, pro mne nevítaný host,
před tebou je každý nahý
a ty stojíš i o tu poslední v těle kost.
Jsi bohatou nevěstou, vše živé ti bude jednou patřit,
však svazek s tebou je samota na věky,
nicotu v mých očích můžeš spatřit.
Bereš si vše bez požádání, každý se bojí,každý se brání,
i já se bráním, ale jsem příliš slabý bojovat
a tak tě prosím o slitování.
Jsi neoblomná, nesmlouvavá, nepřipouštíš diskusi,
modlím se a doufám v budoucnost, živím v sobě iluzi.
Není pro mne naděje, že vzdáš se mého těla?
Vím, tvůj chtíč je věčný,
dostaneš vše co jsi kdy chtěla.