Modrozelená duše v oblacích nemá žádnou šanci na přežití

Zelený filtr před očima mi svět zobrazoval
velmi černobíle, nic nebylo plynulé
některé momenty se ubíraly nadsvětelnou ryhlostí a
jiné zase ne a ne skončit, musel
jsem si něco vyžrat, ale až tak moc
toulal jsem se neznámým světem mezi neznámými lidmi a
myslel si že to všechno už dávno zdám a
i když to byla pravda, tak jsem to neviděl
zelený svět nabyl nové hloubky, čtvrtého
rozměru a velice propracované obrazy pocházející z
mé duše mě uváděly do stádia naprosté vytuhlosti
ani jsem si neuvědomil že se ta místnost neustále zmenšuje a
já z ní musím hodně rychle vypadnout, venku jsem
pocítil prostor a volnost, jenomže kam v
takové volnosti jít? Nepřeberné množství míst a
svět mi připadal jako jedna opuštěná vlaková zastávka
kam už ani nevedou koleje, jedno z těch měst, kde už
nikdo nebydlí a nikdo se tam neopovažuje jít protože se
zkrátka bojí, město bez lidí je nejděsivější věc vůbec
kam se na to hrabou ty béčkový horory s motorovou pilou a
nebo sekačkou na trávu,
správná cesta se mi zjevila sama, vždyť byla samozřejmá už
od začátku, proto jsem se po ní vydal, cítil jsem se jak
voják na nebezpečné misi někde uprostřed pralesa, nikde
nic, divočina a hlavně mě nikdo nesmí poznat, to
se mi snad povedlo, dorazil jsem na místo určení a
položil tam bombu, co je mi po desítce lidí, když
zachráním stovky a přivedu je ke spasení.

Jak jsem se dostal na nádraží si už přesně nepamatuju, ale
určitě jsem letěl nebo mě tam teleportovala nějaká nazpozemská
síla, ufo existuje, to dneska ví snad každý a kdo
ne, tak žije v ubohé lži, ještě trapnější než je
sám život.

Z nadhledu jsem pozoroval střechy domů a říkal si jak
je to pěkné být jednou na výši, takový parádní pocit
jsem měl naposledy na hajzlu a připadalo mi to
dost geniální, odříkal jsem si základní životní potřeby a
nasedl do vlaku, nádraží na mě působilo velice zajímavým způsobem
nahánělo mi představy jak asi vypadalo, když bylo ještě nové a
člověk tam neměl pocit že navštívil feťákovo doupě
viděl jsem slušně oblečené lidi s kufříkama co jezdili do práce,
usmívající se děti jak si hážou s aktovkama, prostě patetický obraz
sociální spokojenosti a naplnění účelu, za kterým tyto kouzelný
prostory lidi budovali, teď se z nich s modernizací vytrácí charakter
žádné zajímavé stavby, reprezentativní místa, vystihující celé město a
třeba i jeho obyvatelé, teď z nich zbyly pouze nádraží a konec.

Vůbec jsem nevěděl jak se jmenuju, totálně vyčerpaný jsem
nespal jenom protože jsem si myslel že mě naproti sedící týpek
chce zabít, jak naivní obraz, ale já se ho fakt bál,
svět byl zelený a nic nebylo jako normálně, z okna byly
za jízdy vidět zcela iracionální obrazy, kterých jsem si
nikdy vůbec nevšímal, třeba tam byla nádražní budova ve které na
zápraží stál výpravčí a před ním pětimetrová propast,
lidé co se na ulici jenom tak zabíjeli nebo
překrásné a rozlehlé krajiny plné života a nezkaženosti civilizací,
silný zážitek jako by jenom tak mimochodem přeskočil fakt, že
mě týpek co sedí naproti mě chche zabít, raději jsem se zvedl a
přestoupil do vlaku co sice nevím kam jel, ale cítil jsem
se tam o poznání bezpečněji, lidi na mě čuměli jako na mimozemšťana, ale
byli tolerantní a nechtěli mě zabít.

Probudil jsem se až po pár hodinách někde v neznámých končinách
zrovna když jsme projížděli kolem nějakého závodu o kterém jsem v
životě neslyšel ani jsem ho neviděl, jediné pozitivum bylo
že ze mě spadl ten zelený opar a já už fakticky zjistil že jsem dojel
na konec světa, k nasrání na ten špatný.

Chybí mi základní vzdělání, proto mám toulavou duši.