Moje Sahara

Jsem citová poušť
vyprahlá pustina duše
kde myšlenky znějí tak suše
a život je jen pomíjivé štěstí.

Divoké poryvy větru
drásají ty poslední květiny
za chvíli nezbyde pocit jediný
tak suché budou mé dny

Láska je jako fata morgana
když už se ti zdá že ji máš
uvědomíš si, že je to jen zášť
která sálá ze starých vzpomínek

Snad jednou najdu oázu
a uhasím svou citovou žízeň
a najdu si osudu přízeň
abych mohla zase růže zasadit

Však nevím jestli existuje
a kde najdu cestu k ní
doufám, že snad ten zvláštní člověk to ví
on se ke mně tak znenadání připojil...

Možná má mapu.
Kdo ví...?