Úzkost mě přepadá

Ta úzkost palčivá
mne včera přepadla,
když tvář tvá hněvivá
za kousek zrcadla
svůj úsměv schovala.

Tvá ústa mlčela,
tvůj pohled promluvil,
za slova nesmělá
by rád svůj smutek skryl,
aspoň na pár chvil.

V tvých očích leskla se
ta těžkost všeho žití,
slzička na řase
se v záři lampy třpytí
jak jantarové kvítí.

Mé věty upřímné
naději přinést chtěly,
jak světlo nevinně
se od zdí odrážely,
ač utěšit tě měly.

Ten pocit mrazivý
mi svíral každý sval,
můj pohled tázavý
se toho tvého ptal,
odpověď nedostal.

Když přestáváš se smát,
tvář radost postrádá,
tak mlčky musím stát,
neboť mě přepadá
úzkostná nálada.

Pak toužím způsob znát
a moc bych za něj dal,
který by jedinkrát
tvou zlobu i tvůj žal
ti z těla odehnal.

Je to těžší víc,
než by se mohlo zdát,
chci křičet z plných plic,
za tebe naříkat,
za tebe všechnu zlobu, smutek vyplakat.