EDGAROVO SRDCE

Proč se mi směješ můro uplakaná
kams dala oči strigo jasnozřivá
Edgar mě pozval k lovu na havrana
štvali jsme koně do zmrzlého rána
až se jim slastným během vzňala hříva

Bylo to v lednu cestou do Cossomby
jak barmská dýka cesta byla křivá
a mrtvé slunce páchlo jako zombie
vezli jsme sebou kufříkové bomby
nějaký žrádlo a pár plechů piva

To mě se směješ jako hnusná coura ?
Už vím už chápu proč jsi ještě živá
bláhový Edgar líčil na kocoura
jak zpitý řezník co vlastní ženu bourá
páč stejně byla mdlá a neduživá

Směješ se krásně byť z tvého obličeje
jen málo zbylo a vztek jím prohořívá
proč tisknout dlaně k meči z Mediceje
když stejně voda lehce proteče je
jak už to s živly čas od času bývá

Jeli jsme tryskem a nasávali pachy
krev z korun buků nám stříkla na kladiva
koně se chvěli neznámými strachy
studený sníh jim probodával šlachy
a zem se třásla jak kočka zimomřivá

Bylo to v lednu cestou k Baltimoru
kdy Edgar jako osmiruký Šiva
do kůry stromů tesal signum moru
a bílé lani mířil na komoru
kdykoli cítil že se na něj dívá

Edgarův hrob jsem pokryl šupinami
neb v každém z nás se kousek plaza skrývá
to ráno nic už nepřipomíná mi
serval jsem z nebes zbylé vzdušné chrámy
už toho málo k završení zbývá:

I koně zdechli jak nevyřčené slovo
propíjím noci a denně jsem jak slíva
sedím tu v krytu a přesto přes olovo
zní věčný rytmus - srdce Edgarovo
podzemní zvony ráno rozeznívá

...