Tak trochu jiné vánoce

Tak už je tu advent
to zas na kolena padnem.
Nejen díky svátečnímu úklidu,
do kterého mamka zapojí celou rodinu.
Ale hlavně kvůli cenám dárků
a pak že jsou vánoce, čas zázraků.
Však kdo by si tyhle svátky nechal ujít,
když za odměnu se pořádně dobrot nají.
Těd ještě rychle sehnat jmelí,
odeslat blízkým přání
to mi mysl velí.
Strom v Praze už dávno svítí.
a já sním, že padá sníh bílý.
I na na našem městském stromku,sám Mikuláš rozžehne svíce
aby dětem zčervenaly líce.
Ach jaká krása, když smrk plápolá,
až po dechu údivem zalapám,
"Ale neplane nějak moc..?!,
hasiče volejte na pomoc."
Náš Mikuláš je zdá se slepí jak patrona a nezápálil svíčičku,
nýbrž smrkovou větvičku,
přesto mě neopouští vánoční nálada,
věřím že se ještě přijde ta pravá pohoda.
Strýčka jsme poslali pro borovičku,
cestou se však stavil v hospůdce na skleničku
a místo borovičky ,co se strojí,
přivezl tu s kterou se tak rád opíjí.
Vánoční hvězda nám uvadla,
Barborka zas nezkvetla.
Když mamka znenadání, spálila cukroví,
pomalu se mi začínají bortit sny mandlový.
Štědrý den se blíží,
a já marně vyhlížím,
toho s nímž se pod jmelím políbím.
A když jsme zjistili, že ani prutem nevládnem,
padla i poslední naděje, že se o štědrém dnu nadlábnem.
O božím hodu,
vzpomínám na tetu Stelu,
když chroupám její kamennou štolu.
kdo by však myslel že je to jediné,co nepozbylo újmy
a z našich vánoc zbyly jen ruiny,
ten se hluboce mýlí,
vždyť vánoce nejsou jen dárky a cukroví,
ale i ti že vás někdo podrží
a třeba maličkost pobaví.