Popelka

V krbu už plamen zhasíná,
jen černý popel v něm dál zůstává.
Ten příběh v popelu ukrytý už staletí se vypráví,
je o sirotě která celý čas jen uklízením traví.,
nevlastní sestry a matka ji trápí,
za služku ji mají.
Jednoho dne přijde psaní,
nechť každá dívka na princovo pozvání,
dostaví se na ples zásnubní.
Zlá macecha Popelce jít zakazuje,
pro své dcery v mysli svatbu připravuje.
Krutou lest na ni vymyslí,
když čočku s hrachem smísí.
Ač se dívka sebevíce snaží,
všechnu práci nestačí
a kočár na ples už odjíždí.
Popelka k marné práci usedá,
když na okno cosi zaťuká.
To holoubci přilétli,
aby za ni čočku s hrachem přebrali.
Jediná holubička v zobáčku tři oříšky drží,
překrásný poklad v nich střeží.
Jak první dívka rozlouskla,
překvapením se až lekla,
hedvábné šaty a střevíčky ze skla,
tím Popelce naděje svitla.
Ples už byl v plném proudu,když dívka přijíždí,
všichni teď s němým dechem na ni pohlíží.
Princ ji hned o tanec žádá,
a až do půlnoci jen s ní zůstává.
S půlnočním zvonem jenž odbíjí,
překrásné kouzlo míjí
a Popelka ze zámku mizí.
První den šaty z hedvábí,
druhé plné nitek zlatých,
ty třetí jsou svatební,
prince už plně láska okouzlí.
I v večer poslední Popelka prchá,
v rozrušení střevíček na schodech nechá,
mladík ani chvíli nemešká
a po celém království hned svou lásku hledá.
Všem ženám střevíc zkouší.., padne však jediné,
dívence od popela umouněné.
Do krajiny vzdálené,
vbíhají dvě oči zamilované,
Jen hádej,hádej hadači čí pak jenom jsou...?
Přece naše..,
vždyť každý z nás může být princem nebo popelkou.