Můra

tiše vyletěla odkudsi ze tmy můra
a usadila se mi do dlaně
a zavřivše se za ní blankytná kůra
zadívala se na mě prolhaně

v tom čirém šeru zazněl její zpěv
o lásce šepot, cit a hněv
objal mě přelud, jaký zjev
a ohavná můra odletěla zpět

třásla se, sténala na svém stromu
chtěla se vrátit do svého domu

tu sluneční zář zahltila zrak
v ní zatřepotal křídly krásný motýl
a strom ho přijal v té kráse pak
co se mi můra usadila na týl

a druhé noci jaký šum
s porozuměním jsem dal slyšet
zpěv se rozléhal v můj dům
a byly hromy, začalo pršet

s deštěm plakala ohavná můra
že chce o lásce také pět
ale že lásky není dáno stvůrám
a tak jsem viděla poslední let

její krev ze stěny nedala se smýt
tak jako dobro a zlo nelze slít