Sedící

sedíc na okraji žití
s vědomím prchavým, jako dech sentimentálních roztoků víry v soli
bylo snadné zapomenou na čas
a cítit v konečcích jazyka
že svět nikdy neexistoval

že je jen míčem otáčejícím se v šeru prázdného pokoje
a že ani ten pokoj není skutečný
že je jen kresbou rozverného dítěte se slzami na krajíčku

sedíc na okraji proděravělého plástu
s vědomím, že cosi chybí
snad cosi v srdci
snad sníh nad městy, jejichž jméno příliš ostře bodá
aby je ještě někdo pamatoval
nad městy vznášejícími se ve vakuu těžítka
na psacím stole plném tvého uměleckého strojopisu

prachem máš umazané prsty
a oční víčka
a konečky chloupků
jak kočka jež se vyválela v líhu
jako já, sedící...