O Štědrém večeru

Jak hejna vran mé myšlenky krouží,
zima je uplakaná, kalnou vodu pije z louží,
jen chabé světlo svíčky mě hřeje do dlaní,
a na mši půlnoční už zvony vyzvání.

Mám oči unavené, víčka už slábnou,
a minuty běží, jedna za druhou stárnou,
čas, jako psi stádo honící,
bere mi dech i víno ve sklenici.

Vždy jsem se bál věřit na zázraky,
uprostřed zimy vidět rozkvétat rudé máky,
uprostřed pustiny vidět slunce jak se oceánu klaní,
vždy jsem se bál prázdnoty, umírání.

Ticho té noci pokojem proniká,
její vážnost, křehkost a moje panika
nutí mě ještě jednou zvednout víčka,
temnotu kolem zatím plaší svíčka,

ticho té noci ve mně dohořívá,
a naděje zas je celá živá,
na nebi po kometě zbyla matná šmouha,
krajina zázraků - to je naše touha.